O PLEMENI

.. převzato ze stránek klubu švýcarských
salašnických psů
www.kssp.cz

Povaha a uplatnění

Využití velkých švýcarských salašnických psů utvářelo i jejich povahu. Dodnes jsou to silní, pohybliví psi, vytrvalí a odolní proti rozmarům počasí, nenároční na péči. Jsou velmi inteligentní, rychle se učí, mají neustálou chuť pracovat, jsou vyrovnaní a klidní, ale přesto jsou vynikajícími a neúplatnými hlídači. Albert Heim dokonce v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že „velký švýcarský salašnický pes je ze všech plemen psů pravděpodobně nejlepším, nejohleduplnějším, nejinteligentnějším a nejspolehlivějším hlídačem“.

Velký švýcarský salašnický pes se velice dobře snáší s ostatními zvířaty, nemá výrazný lovecký pud a bezdůvodně neštěká. Je to citlivý a oddaný pes a vyžaduje velkou pozornost. Potřebuje být nablízku svým lidem, sdílet pánův domov a podílet se na jeho životě. Jakýkoli izolovaný pobyt v kotci či na dvorku za domem je pro něj zcela nevhodný. Je to zcela nevtíravý společník, kterému prostě stačí, když si může lehnout v blízkosti rodiny a tiše pozorovat pána při práci na počítači nebo paničku při vaření.Velký švýcarský salašnický pes má vrozenou příchylnost k dětem, od kterých je ochoten leccos snést. To ovšem neznamená, že můžeme nechat děti se psem zcela bez dozoru.

Velký švýcarský salašnický pes vyžaduje, tak jako všechna původně pracovní plemena, nějaké zaměstnání. Bude-li to záchranářský výcvik, hlídání domu, stopování, výcvik poslušnosti, tahání vozíku či tanec se psem, je vcelku jedno, rozhodující je, aby tato činnost psu i jeho pánovi vyhovovala a aby oba bavila.

To nejmenší, co velký švýcarský salašnický pes potřebuje, je plná účast na celém životě své rodiny v domě i mimo něj. To druhé samozřejmě předpokládá, že bude ve všech směrech dobře vychovaný. Veselé a rozpustilé štěně se rozhodně nevyvine samo v přizpůsobivého rodinného psa, ohleduplného kamaráda a bezproblémového partnera na vycházkách. Tento velký pes se už jako malé štěně musí naučit přijímat svoji pozici v sociální struktuře své smečky a respektovat absolutní (dobře míněnou) autoritu všech členů rodiny. Právě výchova k důvěře a bezpodmínečné toleranci je u tohoto plemene mimořádně nutná. Pes se musí také naučit dobře vycházet s ostatními psy – zpočátku při hrách se štěňaty a později při pravidelném skotačení s jinými dospělými psy. A konečně se musí také naučit chovat se sebejistě a bezproblémově v nejrůznějších situacích lidského života – ať už je to v restauraci, u veterináře, na procházce v lese, nebo v nákupním centru, při oslavě narozenin dětí nebo při cestách autem či jiným dopravním prostředkem.

Budete-li od počátku uspokojovat potřeby psa týkající se jeho výživy, péče, držení a výchovy, můžete se s trochou štěstí těšit na zhruba tucet let příjemného harmonického soužití se svým velkým švýcarským salašnickým psem.

.............................................................................................

Historie

Velký švýcarský salašnický pes je nepochybně potomkem původních psů, chovaných na území Švýcarska. Původ těchto psů sahá hluboko do minulosti. Vzhledem k odlehlosti jednotlivých údolí ve švýcarských horách žilo Švýcarsko více méně stranou světové historie. Během let – v souvislosti s tradičním způsobem života a práce sedláků – vznikaly prostřednictvím primitivního výběru pro chov a následkem příbuzenské plemenitby místní typy psů. Nelze hovořit o nějakém čistokrevného chovu, ten byl zahájen teprve ve 20. století.

V 18. a 19. století byl velký řeznický pes rozšířen po celé Evropě. Všude to byli silní psi s krátkou, patrovou srstí a téměř ve všech případech se jednalo o hnědé, žluté nebo černé psy s bílými a hnědými znaky. Tito psi sloužili jako pomocníci a průvodci sedlákům, pastevcům na salaších, řezníkům a trhovcům. Hlídali dvory a domy, byli společníky a ochránci svých majitelů a jejich rodiny, uplatňovali se jako honáčtí psi, střežili dobytek na pastvě a především tahali různé náklady na vozících či saních.

Počátek čistokrevného chovu velkých švýcarských salašnických psů spadá do začátku 20. století. Na výstavě v Langenthalu v roce 1908 předvedl pan Schertenleib von Burgdorf ve třídě dlouhosrstých dürrbachlerských psů krátkosrstého psa „Bello“. Prof. Dr. Albert Heim, který na této výstavě posuzoval, jej z posuzování navzdory jeho krátké srsti nevyloučil. Prohlásil: „Tento pes patří k jiné, nevídané třídě, je příliš krásný a plemenně charakteristický, než aby bylo možno ho mezi bernskými salašnickými psy považovat za méněcenného. Je to exemplář dnes již téměř vymřelých „řeznických“ psů, kteří patřili mezi velké švýcarské salašnické psy, a s tímto označením mu s radostí a podle svého nejlepšího přesvědčení uděluji první cenu. Tím se tomuto plemeni dostalo dosud chybějícího pojmenování.“ Zároveň Albert Heim vyzval všechny přátele salašnických psů, aby věnovali pozornost velkému švýcarskému salašnickému psu a zachránili ho před zánikem.

Plemeno velký švýcarských salašnický pes bylo uznáno švýcarskou kynologickou společností již v roce 1909 a v roce 1912 byl založen Klub pro velké švýcarské salašnické psy (KGSS).

 

>> STANDARD  PLEMENE <<

.. převzato ze stránek klubu švýcarských
salašnických psů
www.kssp.cz